Podzimní akce jsou definitivně za námi a do vánočních splutí ještě daleko. Po sněhu ani památky, přes den slušně nad nulou a všude sucho. Na netu se vášnivě diskutuje o proběhlé sezoně a nejeden vodák s nadějí vzhlíží k lednu, kdy příležitostná obleva poskytne možnost vyřádit se v čase zimního absťáku.

Do toho přichází zpráva od Marka, že na Lipenské přehradě se něco opravuje a proto pouští starým korytem Vltavy do Loučovic 6 kubíků. Právě to o víkendu sjel s partou kajakářů a moc si pochvaloval. Ani mi předem nevolal, páč očekával jen drhnutí mokrých kamenů. Ale byl překvapen technickou řekou podobnou tomu nejlepšímu z Vydry do Antýglu. Hned nadšeně plánuju přidat se k dalšímu sjezdu ve středu. Nadskočím v křesle, ale jsem zaražen zpět manželčinou poznámkou „stejně už nemáš dovolenou“.

 Ve čtvrtek totiž mají opět kohoutky přesměrovat vodu do zrekonstruované turbíny a ukončit veškeré naděje a plány. Tak alespoň dávám echo na Raft . Tím ale spustím vlnu zájmu o netradiční sjezd Lipna a najednou začnou všichni věřit v komplikace stavby a tudíž i víkendovou vodu, kdy je schopna dorazit i horda vodáků z větší dálky. Studují se grafy odtoku Lipna, rozsah stavebních prací a odkazy na lidi co by měli mít aktuální informace. Nakonec někdo zavolá na povodí a je to jasné, o víkendu

poteče Lipno!

Těšení si zpříjemňuji reportem a fotkami z Markova středečního druhého sjezdu za prosluněného počasí. Je z toho tak nadšenej, že se hlásí i na víkend.

Je sobota ráno. Nakládám loď před domem, mrzne a je sychravo. Normálně za takovýho počasí na vodu ani nepomyslím. Však jsem si od známých často vyslechl nejapné poznámky o Solárním jezdci apod. Ale pro takovou zvláštnost jako je Lipno s neobvyklým průtokem 6 kubíků jsem ochoten ze svých zásad výrazně slevit.

Cestou se však dostáváme nad nízkou inverzní oblačnost a naskytuje se nám nádherný pohled na sluncem zalitou krajinu pokrytou jinovatkou. Pod Lipenskou hrází nasedáme na vodu již za příjemného tepla, peřejky jsou ozářené sluncem. Slalomka je sice poněkud nezáživná při takhle malé vodě, ale kajakáři si to alespoň zpestřují technickým průjezdem Váňova skoku, který já šidím zprava. Pod slalomkou už je to lepší. Vlny sice nejsou takové jako za normálního průtoku, ale pořád pěkné poježdění. Kobylí hlava trčí majestátně z vody a průjezd kolem si vyžádá prvního eskymáka v našich řadách. Peřejky u sv. Prokopa taky nejsou špatné, ale to nejlepší nás čeká až po přejetí dlouhého voleje - Loučovická kaskáda s kamenem v proudnici při nájezdu a pěkné rozbité vlny.

A už jsou tu Vrata, začátek těch pravých Čerťáků. Jsou sice zavřená, ale když už jsem tady za nízké vody, tak s ostatními přenáším vstříc úseku, na který bych za normální vody asi neměl. 

Přenáším za vydatné pomoci ostatních zavřená Vrata. Při pohledu na to následné kameniště v širokém řečišti začínám litovat, kam jsem se jen vydal. Naštěstí o kousek dál už je to výrazně lepší a já mohu pohodlně nasednout do laguny a přitom pobaveně sledovat, jak se kajakáři  tím kamenolomem urputně prodírají.

Další úsek je nádherný! Úzkým korytem v pěkných peřejích voda šupajdí z kopce za občasného zpestření kaskádami. Škvíra je dle názoru většiny nejetelná a tak tahám těžký Kursk kolem a nasedám spolu s ostatními pod. Najednou se však na protějším břehu začíná stavět záchrana a vzduchem proletí udivená otázka „on to někdo jede“? Okamžitě žhavím foťák a už sleduju Lookyho  padajícího dolů Škvírou přímo na kámen, kterému se prostě nedá vyhnout. Sklouzne z něho a i s kajakem se šprajcne v úzké průrvě mezi skalami. Drobet nám zatrne, ale po chvilce se vysoukává ven, aby pro pobavení nadšeného publika předvedl krysu. Při druhé jízdě pro změnu předvádí parádní kotouly a hlavou prozkoumává důkladně terén tam, kde při první jízdě zapadl i s lodí.

Následný úsek pod Škvírou rychle ubíhá a zanedlouho jsou tu Schody.  Všichni jedou, já náročně přenáším. Skákání vysokých stupňů mezi kameny mě fakt neláká. Ostatní si očividně nejtěžší úsek náležitě užívají.

A jedeme dál. Pod Schodama je ještě jedno zajímavé místo, kde se po objetí stromu musí prudce zabočit a stihnout úzký průskok. Bylo mi řečeno, že je to drobet do zatáčky, ale když jsem při nájezdu zahlédl tobogánek se šikmým kamenem v proudu, byla ve mně jen malá dušička. Oči mám navrch hlavy a kleju, dokud bezpečně nepřistanu dole.  Z vracáku pod se na mě zubí Keny a já jsem rád, že jsem tam někde nešprajcnul svůj Kursk.

Řečiště dále se dost rozšiřuje a tak v pomalém proudu čím dál častěji nestíhám na sebe rychle navazující úzké průjezdy mezi kameny. Občas se mi do cesty připlete i kajakář a pak nezbývá, než zvolit alternativní výlet mimo hlavní stopu kde mám pocit, že mi dojde voda a půjdu pěšky. Naštěstí vždy sklouzávám po kamenech do lagunky a pokračuji dál stylem kulečníkové koule. Na závěr si ještě neodpustím krysu s doplaváním posledních 50 metrů až do cíle.

Sluníčko svítí a z našich neoprenů se kouří jak o závod. Převlékám se a pendluju zmenšenou skupinku, co si dává druhou jízdu od Vrat dolů.

Ač tomu mnozí nevěřili , čerťáky i za takto malého průtoku stojí za to a dají se užít hlavně na malých obratných lodích . Pro Kursk už to bylo místy trápení a nafukovačku bych tam určitě nedoporučoval . Kdyby se dalo vyjednat nějaké pouštění i za menší vody , vzniknul by další zajímavý terén pro ty co si na plný průtok netroufají .