Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jarní Stvořidla aneb jak jsem plaval do „ Černého moře „

25. 3. 2010

Je březen a konečně hlásí na víkend pěkně, což probouzí partu vodních turistů a zvou mě na sobotní splutí horní Jihlavy. Slibuji účast, ale následně měním plány a přidávám se k výpravě na dolní úseky Lomnice a Skalice. Jedny z mála řek, co mají vodu a stojí za splutí.

 

Stav není nijak zázračný, ale přesto pěkná peřejnatá voda do ww2 . V neděli to začíná všude stoupat, ale já nikam nejedu páč jsem celý rozlámaný. Ne z jízdy, která byla na moji první jarní vodu tak akorát, ale z náročného přenášení Kursku ze zamrzlého Orlíku zpět k autům. Nebýt Mártyho , tak jsem tam asi dostal první infarkt. „Díky Márty!“

 

V pondělí mne však začínají opět svrbět ruce při pohledu na narůstající průtoky a tak organizujeme na úterý splutí Stvořidel, které slibují pěkných 70 kubíků. Po obědě to balím v práci a odcházím - nesu ještě lyže do servisu - a tak budím pozdvižení u spolupracovníků.

Když jim vysvětluji, že nejedu lyžovat, ale na vodu, tak už nechápou vůbec.

 

 Mám drobet obavu z vodácké sestavy, jsme taková parta hic. Dva Kursky, Baraka, laminátová Vydra a jeden kajakář. Ale na nástupu se sejdem posíleni o další kyblíkáře, takže jsme nakonec docela vydařená skupinka.

 

Před první jízdou ještě konzultuji s Kmocháčkem, kdeže je ten vypečený váleček navazující na soustavu vln, do kterého jsem loni dvakrát najel. Špatně se chápeme a tak hned v první peřeji je opět můj. Nevypadá moc velký, ale když mi začne žrát záď Kursku a stavět špičku vidím, že jde do tuhého. Hlasitě kleju a snažím se z něj vyhrabat, ale stáčí mě bokem a visím na pádle. Najednou ladně vyjíždím a až později se dozvídám, že to bylo možná díky kajakáři, který mne odsud vyšťouchnul a následně si hodil krysu.

 

Odlovíme a pokračujeme dál. Já si užívám velkých vln, které se mi nezdají tak rozbité jako loni za podobného stavu, zato válečků a kamenů nacházím více. Těším se na závěrečnou největší vlnu vpravo kousek nad kempem, ale zdá se mi nějaká velká a s čepicí navrch. Ivoš ji objíždí a tak pro jistotu taky mířím vedle. Ještě bude příležitost.

 

Druhou jízdu se domlouvám s Kmocháčkem, že mu udělám nějaké fotky. Chce, abych jel tak 5 m za ním, což se mi krutě vymstilo. Kámen ho totiž stočil a poslal rajtovat do válce. Chvíli tam visí na pádle a já ho stěží objíždím. Trefuji však další šikmý válec hned vedle a už mě to zvrhává. Zkouším vylehávat, ale na bublinách se není o co opřít, ani dno následně nenacházím … a tak srovnávám pádlo na pokus o prvního bojovýho eskymáka s Kurskem. V tu chvíli se však loď prudce zhoupne jak na horské dráze a já cítím, že se vezu ve vlnách. Nemohu najít oporu pádla a tak se kopu ven.

 

Po svém srovnání si užívám skupinky velkých vln, ale hlavou pod vodu jdu jen občas, což je příjemný rozdíl oproti loňské horní Blanici . Z vrcholků vln mám celkem pěkný výhled a tak jen manévruji, abych se vyhnul kamenům a válečkům za nimi. Zdá se mi, že plavu už dostatečně dlouho, vlny se navíc zmírňují, a tak se obracím na břicho a chci doplavat ke břehu. Ale kámen, co jsem přejel břichem, mě od toho okamžitě odrazuje a radši se otáčím zpět na záda. Přichází další velké vlny a kameny, které žehlím svým pozadím. Jsou naštěstí hladké, na jednom z nich se mi dokonce podařilo chvilku zůstat sedět.

Pádím si to ve vlnách dál a začínám mít pocit, že poplavu až do „ Černého moře „.Takhle dlouhý peřeje si z jízdy teda nepamatuju! Začínají mě zábst ruce i přes mikinu  z Aquashellu a tak jsem rád, když vidím kajakáře, co mě zavěšuje a dováží ke břehu. Šlapu si to dolů k vylitému a přetraverzovanému Kursku a rozhýbávám potlučené zmrzlé prsty. Nasedám a vyrážím vstříc poslední vlně, na které si spravuji chuť.

 

Na třetí jízdu odpadá Palackí a tak se prohazují lodě. Ale hlavně ďábel Chobotničák dostává do laminátové Vydry háčka!!! V singlu dával Stvořidla celkem v pohodě, tak je čas zkusit další level. Oba vědí, do čeho jdou, cílem tohoto experimentu je prověřit platnost fyzikálních zákonů J.    Zprvu jedou obstojně, ale pak uprostřed druhé peřeje trefují kámen a krysí, loď i posádka si pěkně zaplavou. Když konečně vylovíme polámanou laminátku, jsme nad poslední peřejí. Chobotničák však neměkne a nasedá i s háčkem vstříc té poslední megavlně  , která ho však opět převrací a tak si doplave pěkně až do kempu.

 

Jeho háček to na břehu následně uzavírá:  „ Teď mám konečně pocit, že jsem si ty Stvořidla sjela!“. Chválím i obdivuji takový přístup. Poetické odpoledne končí, lodě navazujeme už za tmy.

 

Jak to vidí Chobotnice

 

  Chtěl jsem vyzkoušet na otevřence pořádně vodnatou vodu, která teče z kopce. Jsa rozježděn od sobotní Skalice s Lomnicí, přidal jsem se k úterní výpravě na Stvořidla. Šel jsem do toho i s tim, že je to relativně bezpečný proti spodní Sázavě za VV, kde při zaplavání může bejt příští jez sakra blízko.

  První jízda byla plánovaná jako zkušební, s tim, že nebudu vymetat ty největší vlny. Ale po půlce jsem zjistil, že to jde, takže zbytek už byl naplno, krom tý poslední velký dvouvlny.

   Druhá jízda – to už jsem jel drze největšíma vlnama. Pořád bylo znát, že je ještě slušná rezerva, je to pod kontrolou. Což je slušnej předpoklad vůbec se do něčeho takovýho pouštět. Obě jízdy v singlu byly tušim s jednim malym vylejvánim.

   Třetí jízda – nafasoval jsem háčka, dohodli jsme se na kompetencích, pádlování a pod. (tři listy pádel na deblovce) a vyrazili. Po osmělení jsme jeli naplno, osudným se nám stal až širokej kámen přes kterej šla voda, kterej jsme vzali na jeho levym  kraji. Poslal nás do žumpy za nim pěkně natočený na bok a už jsme plavali. Tahle krysa mne mrzela, protože byla zbytečná, vlny v peřejích nám nedělaly problém, občas jsme vylili trošku vody, aby loď neztrácela manévrovatelnost. Po dalším nasednutí následoval travers k poslední velký dvojvlně. První vlna v pohodě, druhá byla šikmá a třeba jsme měli malou rychlost, takže balancování na vršku chocholatý vlny byloo moc dlouhý a převrátilo nás to zas. Následovalo pohodový zaplavání k lávce.

   Co z toho plyne? I dnes, v době plastový, se dá na otevřený vydře jet voda jako Stvořidla za průtoku cca 65m3/s. Za několika předpokladů: mít naježdíno, rozumět si s lodí, oči na šťopkách, jet ve skupině. A ve dvou se vyhejbat vlnám přes metr. Vydra měla i nějaký výhody: žumpa, která žrala Žraloka s Kurskem byla s vydrou v pohodě. I přes vlny šla líp, paradoxně díky větší dýlce oproti Kurskům se přes vlny líp překolíbala. A díky relativně rychlýmu profilu dna dobře vyjížděla ze žump. Při prvních dvou jízdách jsem pohladil celkem dva šutry, to na kdejakym letnim jezu se dodrápe loď mnohem víc. A ještě dvoupádlo: šiklo se, přecijen držet loď ve stopě a směru byla chvilkama práce, s jednopádlem by byla o fous větší.

  Závěrem bych chtěl poděkovat všem zúčastněnejm kamarádum za lovení osob a materiálu.

 

Chobotnice

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář